PRO-CIT-ÁNÍ

Kdyby nám o dlaň zavadila padající hvězda, která nemá o životě na zemi ani ponětí, uvěřila by sedmikrásce v poupěti, v jakou krásu je schopná se rozvinout?

Není to tak často i u nás, u lidí, kteří jsme tou padající hvězdou a květinou zároveň?

Je ráno. Krajina se pomalu vysvléká z nádechu jemně zamlženého oparu a někde v dáli nad lesem se převalují husté šedé mraky, co se chystají překročit práh zbytku nebe. Zatím se jim to ale nedaří, cosi je drží na místě, a tak jen bezzubě hrozí v té křehké zemi nikoho a všech.

Stála kousek od okna a přes sklíčka svých myšlenek pozorovala svět. Připadal jí tak zvláštně matný. Ještě stále k němu vztahovala své ruce, ještě stále dokázala snít, i když se přistihla, že svou víru v sebe halí v posledních dnech do huňaté šály, aby v ní nevychladla. Obličej měla posetý pihami, jež svým nahodilým seskupením připomínaly malá souhvězdí uprostřed tváře. Ale nebyl nikdo, kdo by je viděl, kdo by všechny ty její hvězdy za nocí počítal... až do usnutí, až do něhy schoulených snů. Dávno se zabydlela v mylné představě, že místa, kterých se nedotkla dokonalá krása, jsou pro druhé osamělým ptákem bez křídel.

Víš, když člověka láme smutek, tak si tvář halí do dlaní a škvírkou mezi prsty dívá se na zem. Jenže tam, v prachu všech posměchů, tam své hvězdy nezahlédneš, tak jako ony nezahlédnou tebe. Jak ti jen říct, dívko s mléčnou dráhou na čele, že touha po dokonalosti je pouhým strachem, co balancuje nad propastí na lávce lásky a sebepřijetí.

Kolik je na světě zahalených zrcadel, které se nikdo neodvážil odkrýt, kolik existuje nevyřčených slov, co mohla protnout nebe, tak jako mne i tebe. Kolik stromů by se dalo proměnit v housle, a přesto jsme jim věnovali jen podobu rozevlátých popelů.

Ten den, kdy jen tak u okna stála, zaslechla z puklin zdí vlastní pláč. Byla to bezmoc v něm, co ji už nedovolovalo zůstat stát. Cesty, jež se nám zdají být útěkem, bývají návratem k sobě, ta její ji dovedla do středu zasněžené pláně, která jak náruč rozevřených knih čekala na obrat. A to byl moment, to byla ta chvíle, kdy jakási neznámá vnitřní síla začala vést její ruce. Tam, kde se sněhu dotkla, tálo až na samotnou zem a u kořínků spících trav vznikal obraz propojených tahů, které zcela spontánně začaly připomínat dívčí tvář, s níž měla totožné rysy. A každý pramínek vlasů, co do sněhu nakreslila, byl zlomkem jejího strachu, jenž se náhle rozpouštěl... Kdo by to tušil, kdo by to jen řekl, že z plachého počínání, jež původně postrádalo smysl, se zrodí pod jejíma rukama výtvor tak nečekané krásy.

A ona ji zahlédla!

Všechnu tu krásu,

kterou v sobě roky ukrývala,

všechnu tu krásu,

co za svítání bolela,

zahalená,

potlačená,

ubitá,

ze strachu,

že je jí málo...

A ona ji zahlédla,

pod vrstvou navátých sněhů.

Je podvečer, čas vycházení hvězd. Krajina se už dávno vysvlékla z nádechu jemně zamlženého oparu a někde v dáli nad lesem se husté šedé mraky daly na ústup, možná před silou vnitřního proCiTání a možná jen vál čerstvý vítr.